Téměř každý z nás v životě ztratil nějakou blízkou
osobu, ať už příbuznou nebo jinak spřízněnou. Víme, že taková ztráta je
bolestivá a trvá dlouho, než se bolest zmírní, neodezní nikdy. Jaké by to ale
bylo, kdybychom mohli s člověkem, který umřel nadále komunikovat díky
předešlým konverzacím? Jistě znáte ten pocit, že jste se nestihli s dotyčným
rozloučit a nepověděli jste mu vše, co jste chtěli. Nenaučil vás tolik
životních mouder kolik měl…Zmírnilo by to naši bolest? Udržovalo by nás to v nějaké
falešné naději? Nebo by to naopak naší ztrátu jen přiživovalo a vše by bylo
bolestnější a delší než je běžné?
O tom a nejen o tom vypráví knížka s názvem „Ahoj z nebe“.
První dvě třetiny knížky mě moc nebavily a nebyla jsem si
vůbec jistá, jestli vytrvám a knihu dočtu, pak ale přišel zlom a nečekaná
situace, když zemřela jedna z hlavních postav knížky a najednou se vše
změnilo. Děj začal být přemýšlivější, nebyl tak povrchní, ani technický jako
dříve. Možná by se mohlo zdát, že příběh je depresivní a celý zahalen do smrti,
nebudu se tvářit, že tomu tak není, ale není tam jen to špatné, naopak, v knize
je semknutá skupina lidí, nikdo není na svůj smutek sám a přináší zvláštní
poselství.
Je to zajímavý pohled do budoucnosti, můžeme si
představovat, co vše na nás čeká a jak moc se nám technika bude plést do
života. Jestli nám to víc dá nebo vezme. Jistě na to bude každý čtenář mít jiný
názor, ale knize dávám 80% a doporučuji její přečtení. Navíc doufám, že se v budoucnu
můžu těšit na filmové zpracování, jistě by bylo více než zajímavé.
